Jak poznat houby: které houby jsou jedlé

Hřib patří do čeledi hřibovitých a nabízí sedm různých jedlých druhů. Nejnápadnějším znakem hřibu je silná, bachratá noha a většinou hnědý klobouk. V Evropě jsou nejčastěji zastoupeny hřib smrkový, čirůvka, hřib dubový nebo hřib bronzový. Hřiby mají jemné aroma. Tato oblíbená jedlá houba chutná výborně nejen smažená nebo pečená, ale i syrová. Nakrájená na jemné plátky se například skvěle hodí do salátů.  

Díky svému trychtýřovitému tvaru, žloutkové až oranžové barvě a jedinečné chuti je takzvaná liška obecná mimořádnou delikatesou. Noha této houby je někdy silnější, jindy tenčí a směrem ke klobouku vedou tenké lišty. Kdekoliv v lese najdete lišku, nebude další liška zpravidla daleko a pravděpodobně jich nasbíráte opravdu hodně, pokud vás tedy nějaký jiný houbař už nepředběhl. Tento druh hub totiž zpravidla sídlí ve větších společenstvích. Nejen barva, ale i vůně a aroma připomínají vejce v kombinaci se zemitými, lesními tóny, díky nimž se tato houba skvěle hodí ke zvěřině. 

Bedla je příbuzná žampionu a někdy se označuje také jako „velký deštník“. Klobouk této houby má totiž velký průměr a v průběhu života houby se zcela zaklapne jako deštník. Typickým znakem je měkký kožovitý prstenec přibližně uprostřed nohy. Starší exempláře poznáte podle toho, že jsou už trochu křehké – tito dřevnatí kandidáti na sběr sice nejsou nepoživatelní, ale už nechutnají dobře. Můžete je v lese nechat klidně stát. Díky svému tvaru se bedla skvěle hodí na gril místo karbanátku a v burgeru může krásně nahradit maso.

Některé exempláře hřibovitých nosí odborníci na houby domů opravdu rádi. Při určování jejich druhů byste se měli zaměřit na klobouk: u suchohřibu vypadá jako krásně tvarovaná polokoule s kaštanově hnědým povlakem. Na spodní straně má husté nažloutlé rourky. Tip: Když na rourky jemně zatlačíte, zbarví se lehce domodra. Suchohřiby jsou masité houby, které se dají jednoduše upravit.

Klobouk ryzce pravého je rovnoměrně kulatý, má na sobě stejnoměrné kruhy a je oranžový. Najdete ho vždy poblíž borovic, protože s nimi žije v symbióze. Mimochodem: nedivte se, pokud se vaše moč po konzumaci ryzců zbarví dočervena – je to běžný a neškodný vedlejší účinek. Ryzce by se neměly jíst syrové, protože mohou vyvolat nevolnost, ale smažené jsou vynikající a dobře stravitelné.

Pečárka polní se v přírodě chuťově i vzhledem jen málo liší od žampionů, které koupíme v obchodě. Často je jen o hodně větší a její lupeny jsou u mladých exemplářů načervenalé a ne tak tmavé jako u žampionů, které máme pravidelně v nákupním seznamu. Tyto houby rostou hlavně na málo hnojených loukách, lesních mýtinách, v zahradách a parcích.

Patří do čeledi hřibovitých a označuje se jako kozák březový. Jeho klobouk má světle hnědou barvu, u mladé houby má tvar polokoule a postupně se čím dál tím více zplošťuje. Jak je z jejich názvu patrné, kozáky můžete sbírat poblíž bříz, protože s nimi žijí v symbióze. Noha této jedlé houby je i vzhledově velmi podobná březové kůře, protože je bílá s černými skvrnami.  Nedivte se – při vaření získá pevné maso této houby tmavou barvu, ale na její chuť to nebude mít vliv.

Hnojník obecný, který patří mezi pečárkovité, se označuje také jako hník. Tato houba je dobrá jen mladá. Když zestárne, ztmavne a stane se z ní tekutina podobná inkoustu. Měli byste tedy sbírat jen mladé houby válcovitého tvaru. Starší houby sice nejsou jedovaté, ale jsou nejedlé. Rozpínají se, ztmavnou a začínají „kapat“, jak říkají mykologové.

Tuto houbu najde jen opravdové dítě štěstěny. Smrž je nejdražší houba svého druhu a často je k dostání sušená nebo nakládaná. Tuto cennou houbu je totiž velmi těžké najít. V některých zemích jsou smrže chráněné, a proto se smí sbírat pouze v malém množství pro vlastní potřebu. Poznáte je podle jedinečného beztvarého klobouku, který se strukturou podobá mycí houbě. Obzvlášť oblíbené jsou smrže v jemných omáčkách k dorůžova propečenému hovězímu nebo vepřovému.