Pšeničná mouka: kuchyňská klasika

Mouka je prášek, který vzniká jemným mletím pšeničných zrn. Mouky z pšenice, špaldy a žita se označují jako chlebovina. Typové číslo udává, kolik miligramů minerálních látek je obsaženo ve 100 g. Čím vyšší je typové číslo, tím vyšší je podíl minerálů, jako je hořčík, vápník, železo a fluorid. Typ 550 obsahuje 550 miligramů na 100 gramů. Čím více zrna je zpracováno, tím vyšší je jeho podíl.

Nejčastěji používanou pšeničnou moukou je klasická, čistě bílá mouka typu 405. Je to nejjemnější pšeničná mouka, která je vhodná pro veškeré pečivo kromě tmavého chleba. Díky své jemnosti ji lze také použít jako pojivo do omáček.

Pšenice a pšeničná mouka jsou dvě nejstarší potraviny lidstva. Nejstarší nálezy, pocházející převážně z Mezopotámie, pocházejí z doby přibližně 7 800 let př.n.l. Dnešní druhy pšenice vznikly křížením blízkovýchodních divokých rostlin (divoký ječmen, divoká pšenice jednozrnka, divoká pšenice dvouzrnka), které jsou předchůdci dnešních odrůd jako je proso, ječmen, žito, oves a pšenice.

Pšeničná mouka je mnohostranně použitelný základ pro mnoho druhů pečiva, jako je chléb, housky, těstoviny, záviny, kynuté těsto atd. Ale pozor: mouka je náchylná k navlhnutí. Proto by se měla skladovat na tmavém, suchém a chladném místě, ideálně při teplotě do 20 stupňů Celsia. Pokud je navíc uložena ve vzduchotěsné nádobě, lze ji skladovat téměř neomezeně dlouho. Celozrnná mouka může kvůli obsaženým tukům žluknout. U pšeničné mouky k tomu nedochází. Může však být napadena potravinovým hmyzem, jako jsou potravinoví moli nebo potemníci mouční.

Pšeničná mouka obsahuje hodně sacharidů a lepek. Pro osoby s celiakií je obsažený lepek neslučitelný. Kromě toho obsahuje relativně málo vlákniny a vitaminů, ale důležité minerály jako hořčík, vápník a železo. Když se pšeničná mouka s vysokým typovým číslem zkombinuje se zeleninou a ovocem, je taková kombinace podstatně zdravější a bohatší.